Téma týdne

Téma týdny: Toulky ve hvězdách

25. srpna 2014 v 9:16 | Žanet

"Představ si všechny lidi. To je část velmi známé písně Johna Lennona." Otočila se Bethany ke své mamince a informovala ji o světově známé písničce. Maminka právě přicházela do Bethanina pokoje, aby jsi pomohla s balením zavazadel na cestu. Bethany se totiž chystala navštívit se svým současným partnerem svého otce, který momentálně žil v Evropě. "Zlatíčko, tady máš ještě sluneční brýle." Podala maminka své dceři brýle, které leželi na nízké šatní skříni. "Díky, mami. Kde je Tristin?" Zeptala se. Tristin byl její mladší brácha. Teda vlastně dvojče. Bethany byla o 2 minuty starší než Tristin, i když slavili narozeniny v jiný den a v jiný rok, takže v podstatě byl Tristin mladší i o rok, než Bethany. Bethany se narodila 31.prosince 1990 a Tristin 1.ledna 1991. Tristiho život provázely jedničky celý život, ať už jako známkové hodnocení žáka či studenta ve škole, tak vyhrával ve všech soutěžích, které absolvoval, tak i to, že od svých třinácti let do současných třiadvaceti let chodí s holkou, která je snad nejkrásnější dívka z celého města a snad i z celého okolí. Zatímco Tristin má štěstí v lásce, jeho starší sestra ho příliš nemá. Bethany začala s kluky chodit později než její bratr a to až v 16 letech. Uběhlo sedm let a Bethany vystřídala pět kluků. Teď chodila se starším klukem mužem. Byl o deset let starší než ona, ale jim to nevadilo a co říkalo okolí ji nezajímalo. Spolu s Mathewem, svým přítelem, se právě chystala odletět do města všech zamilovaných, do Paříže.

Téma týdne: Život na vesnici

22. září 2013 v 15:46 | Žanet
"Vydrž. Hned jsem tam" volám s pobavením na babičku. Chci jí pomoc s česáním jablek, následným krájením a pečením jablkového závinu, který dělá moje babička nejlepší na světě! Domácí listové těsto jsme udělaly včera. Děda odpočívá, nabírá síly, aby nám mohl později dopomáhat, poněvadž mi budeme nejen péct závin, ale taky spousta bábovek, koláčů, bublanin, cukroví a tak podobně. Babička je v místní vesnici vyhlášená cukrářka a pekařka. Má tady i vlastní podnik, ze kterého se vyváží do každého kraje světa. I přesto, že je mé babičce přes čtyřicet, vypadá a cítí se na dvacet. Je stále krásná, chápu, že se děda do ní zamiloval na první pohled.
"Pospěš si, Aničko, musíme to mít co nejdřív hotovo" otočí se za mým hlasem a z úst ji vychází hlasitý smích, když mě uvidí, jak běžím a cestou popadám svou nádherně vínovou zástěru kolem pasu.
"Za jak dlouho mají přijet, babi?" Zeptám se, se zájmem v hlase. "Tuším, že kolem desáté hodiny, by tady měli být všichni." Odpovídá mi babička a pousměje se, všichni jsme ještě trochu rozespalí, je přeci jen před šestou ráno. Dnes se totiž vdává moje maminka. Poprvé, my všichni chceme, aby měla nádhernou svatbu. Vybrala si svatbu na vesnici proto, že zde vyrůstala a taky protože, že tady má hodně svých přátel, teda více než polovinu svých přátel. Zvláštní, že? Je mi sice už sedm let, ale maminka se vdává až dnes, chtěla totiž mého taťku poznat, jenže otěhotněla dřív, než původně chtěla. Svatba se teda odložila, a to proto, že se mi chtěla plně věnovat. A udělala dobře, miluji svatby, v budoucnu bych je chtěla organizovat. Moc mě to fascinuje, každý měsíc si kupuji časopisy, které se zaměřují na svatby. Dnes by mi je měla přivést maminka, pokud nezapomene. Jsem dva měsíce na prázdninách u babičky a dědečka. A předplatné časopisu mám zase ve městě.
"Česej je pořádně" říká káravě děda, ale myslí to s humorem a jen tak trochu mě popichuje. Tohle opravdu miluju, já vím, já vím, je sice starší a má právo sedět a odpočívat, ale když už mi chce radit tak prosím, aby to bylo zvoleno jinými slovy.
"Dědo?" Chci se zeptat na jednu věc, ale stále rozvažuji, jestli se mám zeptat a tak si hodím krátký náskok.
"Ano, beruško?" Vzhlédne od rozečtených novin, sedíc na židli a popíjí kávu, která bude už zaručeně studená.
"Jen jsem se tě chtěla zeptat, jaké to je vidět všechno, všechny ty svatby, ale i rozvody, úmrtí, narození" ptám se s roztřeseným hlasem.
"Velmi zajímavá otázka" říká děda, promne si vousy, přemýšlí a odpoví "no víš, je to hodně zvláštní" neví co odpovědět, získává čas "nevím jak bych to popsal, holčičko, říká se, život za život, tak to bylo vždy. Ty ses narodila a moje babička."
"Ale dědo," z této zprávy jsem smutná, hlavou mi proletělo to, že můžu za něčí život. "To nic, to nic. Byla nemocná. A my máme radost z toho, že tě máme." Takhle jsme si s dědou povídali dvě hodiny, zatímco babička dohlížela na závin a koláče v troubě. Bylo přesně devět hodin a tři minuty, když jsme byli hotovi a vše už jsme měli upečené. A teď už jen vše nazdobit. Maminka chce hostinu venku, tudíž všechny stoly a židle musíme přenést ven. Tuhle práci nechám na ostatních. Tím myslím mé strejdy a tety, kteří právě přijeli. A já se půjdu mezitím podívat po nějakých ubrusech, ubrouscích, skleničkách a ostatních věcech. Musím najít i veliké stuhy, abych mohla jimi omotat židle a uvázat kolem nich mašli dozadu.
Všichni hosté dorazili, nyní se čeká jen na nevěstu. Přijíždí auto, tak krásně nazdobené, až všem lidem z vesnice přechází zrak. Z auta vystupuje mamka a její dvě kamarádky. Je kolem desáté hodiny, do obřadu zbývají dvě. Původně obřad měl být v jedenáct, ale volal oddávající, že se zdrží, že cestou někam zabloudil. Maminka má tudíž o to větší čas se nachystat. Vlasy už měla poměrně upravené, teď jen si obléknout svatební šaty, které jsou nejkrásnější ze všech, maminka vypadá v nich jako princezna, taky nesmíme zapomenout připnout všem voničku a konečně můžeme vyrazit do kostela.
Po obřadu se všichni znovu sjedou k babičce a dědovi. Prarodiče mají trošičku větší parcelu, než ostatní, avšak stejně jim to nikdo nezávidí. Hostinu si všichni užili, zpívalo se, tančilo, jedlo a pilo.
Novomanželé kolem desáté hodiny odjížděli na svatební cestu. Přesně tak jak to bývá v těch amerických filmech. Z hlavního letiště, tady za kopečkem je hned jedno takové, odlétají do Francie, tak romantické město. Přeji jim šťastný let, ať se mi co nejdříve vrátí, třeba i s oznámením, že budu mít sourozence.

Téma týdne: Potrat

8. září 2013 v 14:23 | Žanet
Možná budu mít na to jiný pohled než vy, ale já jsem proti potratům.
V momentě, kdy jste těhotná, tak je ve vás človíček, který má právo na život, stejně tak jako vy.
Můj názor je, že žena, když očekává miminko, ale je to neočekávané, nechtěné, měla by ho donosit a porodit. Pakliže ho ani po porodu nechce existují Babyboxy a podobné. Myslím si, že je to tisíckrát lepší, než-li jít na potrat či novorozeně po porodu nechat někde v kontejneru, jak už mnozí udělali:(
Když se řekne slovo potrat, naskakuje mi husí kůže a představí se mi bolest a smrt. Já osobně bych tohle nikdy nedokázala, neuměla bych se vyrovnat s tím, že jsem někoho zabila, že jsem někomu vzala život, že jsem v tak velké věci rozhodovala za někoho jiného. Važme si svého života!

Téma týdne: Bezdomovci

1. září 2013 v 11:31 | Žanet
Tentokrát to nebude příběh, ale úvaha.
Těchto lidí je mi opravdu líto. U nich nikdy nepoznáte jejich příběh. Byl to člověk, pracují a měl dluhy? Nebo ho vyhodili z práce? Nebo ho vykopla manželka a on neměl kam jít? (Mluvím především o mužích, poněvadž ženy na ulicích jako bezdomovkyni moc nepotkáte) Jejich příběhy se velmi liší. I u nás ve městě byl jeden bezdomovec. Byl to ale takový ten bezdomovec, který když dostal od někoho peníze šel si koupit alkohol. A přitom vystudoval několik vysokých škol. I přesto, jak lidé vypadají můžou mít dobré srdce. Většina bezdomovců jsou opravdu rádi alespoň za pár korun. A myslím, že kdybych viděla já osobně nějakého bezdomovce, u kterého by mi přišlo, že opravdu pomoc potřebuje a hlavně, že ji chce a ocení, bych mu peníze dala. Udělala bych tak dobrý skutek, a zahřálo by mě to na duši.
Jaký na to máte názor Vy?

Téma týdne: Život

13. srpna 2013 v 23:14 | Žanet
Z deníku...

"Zastav se! Stůj!" křičela na mě postava na druhé straně chodníku. "Pozor!" Křičela na mě dál. Otočila jsem se na druhou stranu a uviděla auto tak blízko, najednou mi před očima proběhl můj život. Na konci se objevilo světlo a následně zpět auto. Nebylo cesty zpět. Byla jsem připravena na bolest. Na smrt. V tu chvíli mě někdo strhl z cesty na chodník. Byla jsem v šoku a dezorientovaná. Nepamatovala jsem si, jak jsem se dostala na cestu, kde jezdí šílenou rychlostí auta. Nemohla jsem si vzpomenout. Zřejmě jsem se při pádu udeřila o obrubník do hlavy. Muž nebo kluk, neviděla jsem mu do tváře, byl zraněný. Sebrala jsem všechny síly, které mi zbyly, a snažila se zavolat sanitku. Kolem se shromáždil hlouček lidí a tupě na nás zírali, na místo toho, aby někdo z nich zavolal záchranku. Bohužel můj mobil neustál pád a rozbil se. Zavolala jsem svým roztřeseným hlasem na jednu přihlížející ženu, která stála nejblíže. Zároveň auto popojelo pár metrů dopředu, a já si pomyslela, že odjíždí od nehody, nicméně jel jen uhnout ostatním autům, aby mohly projet. Řidič vystoupil z auta, přišel blíž a ptal se, jestli se nám něco stalo. V duchu jsem si pomyslela "Och bože, málem jsi mě přejel a ještě se ptáš, jestli se mi něco stalo?!" ale zachovala jsem chladnou hlavu a s pokusem o úsměv jsem odpověděla, že jsem se jen praštila zřejmě do hlavy.
"Ale myslím si, že je ten kluk na tom hůř než já" řekla jsem své domnění řidiči auta. Ten se okamžitě snažil kluka otočit a probudit ho. Naštěstí se mu to podařilo a ptal se ho, zda ví, jak se jmenuje, kde je, co se stalo a zda ho něco bolí.
"Jo no, jmenuji se, jmenuji se.." nastala kratší odmlka "jmenuji se Tadeáš, vím jen to, že nějaká bláznivá, ale krásná, holka stála uprostřed cesty a málem jí srazilo auto." Snažil se mluvit, ale šlo mu rozumět každé třetí slovo a i to už stěží. Alice zachytila ale jen jedno slovo. KRÁSNÁ. Božínku, on si myslí, že jsem krásná!! Úplně se rozplývala. Ale na to teď není čas, pomyslela si.
"Bolí tě něco?" zeptala se ho opatrně a zřetelně. Jeho tmavě hnědé oči vyhledávali její obličej. Byl rád, že ji vidí živou.
"Teď už ne, když tě vidím" odpověděl nesměle. "Hele chlape, nehraj si na hrdinu, i když jím právem jsi, a radši řekni, jestli tě něco bolí!" znovu se ho zeptal řidič auta, který se na něj díval přes husté, zamračené obočí. "Dobře, dobře" řekl a zvedl ruce, jakoby se chtěl vzdávat "bolí mě akorát nohy a břicho, ale to bude určitě v pohodě" usmál se na řidiče a odvrátil hlavu zpátky k Alici. "Já jsem Tadeáš" zasmál se a podal napřaženou ruku k Alici. "Tohle si nechte na později" okřikl je v tu chvíli, kdy i Alice chtěla podat ruku a prozradit své jméno, to ji ale překazil řidič "no konečně, že už jste tady!" Rozmáchl rukama směrem k záchranářům a ukazoval jim místo, kde jsou zraněné osoby. Záchranáři naložili Alici a Tadeáše do sanitky a následně je odvezli do nemocnice. Zavolali Aliciným rodičům, poněvadž Alici bylo teprve šestnáct let. Tadeáš už byl dospělý, tudíž u něj i hned nevolali rodičům. Mohli by zavolat až podle jeho souhlasu. To on si však, ale nepřál, nepřál si, aby ho jeho rodiče viděli právě v nemocnici po tolika letech. Tadeáš se odstěhoval od rodiny pár dní po svých osmnáctých narozenin. Nyní je mu dvaadvacet, je to velmi pohledný kluk s delšími tmavě hnědými vlasy, širokým úsměvem a se srdcem na správném místě. Na Tadeášovo přání a zároveň tak i Aliciným byli oba ve stejném pokoji v nemocnici, kde se konečně mohli jeden druhému představit se vší parádou. "Dobré ráno" řekl s úsměvem dívce, která ležela na vedlejší posteli. "Dobré ráno" řekla Alice se stejně kouzelným úsměv, pootočila hlavu směrem k němu, aby se na něj mohla dlouze dívat. Pramínek vlasů jí spadl do tváří, chtěla si ho zastrčit za ucho, ale Tadeáš byl rychlejší, natáhl se a.. Nestačil se divit, její krása byla opravdu čarovná. "Jsem Alice" vzpamatovala se a zastrčila si pramínek vlasů za ucho sama. "Já Tadeáš" dal si ruce pod hlavu a stále se na ní díval svým roztomilým pohledem. "Ano, já vím" odpověděla nesměle.
V noci se udělalo Tadeáši velmi špatně, tak moc, až musela Alice zavolat sestry. Okamžitě přiběhl i jeho ošetřující lékař, ten rozhodl, že se musí okamžitě na sál. Operace trvala bezmála pět hodin. Alice ho chodila navštěvovat na JIP, ale vždy jen na pár minut. Čekala, až se Tadeáš probudí. Za pár dní ho převezli zpět na standardní pokoj. Lékaři poprosili Alici, aby mu smutnou zprávu oznámila ona sama, poněvadž věděli, že mají k sobě blízko. Alice Tadeášovi velmi citlivě, se slzami v očích oznámila, že mu museli amputovat obě nohy. Neobíhala v nich krev. Tadeáš to překvapivě bral v pohodě. "Pojď ke mně." Pobídl Alici. "Víš, moc se mi líbíš už od začátku, co jsem tě viděl, ještě před tou nehodou, a pokud" Alice na nic nečekala a políbila ho. Opravdu dlouze ho políbila. Tadeáš věděl, že takhle věta se nikdy nedokončí, poněvadž ona už dokončená byla dávno předtím, než ho odvezli na sál.



- Další šíleně dlouhý "příběh" na téma týdne.. Omlouvám se :D kdo je tak úžasný a přečte si to, tak už můžu klidně i napsat nějaký ten komentář, zlobit se rozhodně nebudu ;)

Téma týdne: Zakázané ovoce

20. července 2013 v 17:39 | Žanet
Je tam první den dny a tolik mi chybí. Naše malá holčička, Marianka je na prázdninách u své babičky v Portugalsku. A už za necelé čtyři dny si pro ni poletíme, díky Bohu. Ovšem, že to není tak, že bych svou pětiletou dceru nechtěla nechat u své matky, má matka je ta nejlepší na světě. Jen se mi po Mariance hodně stýská.

S mým manželem žijeme společně už sedm let, ale vzali jsme se teprve před týdnem. To proto jsme nechali svou dceru na týden u babičky, abychom mohli vyrazit na líbánky a nemuseli Marianu nechávat chůvě. Nemáme moc času, ráno jsme zaspali, poněvadž jsme neslyšeli budík.
"Autobus na letiště odjíždí už za pět minut" oznamoval nám personál Hotelu, který klepal hlasitě na dveře pokoje. Vyskočili jsme z postele. Zatímco já vyhazovala veškeré oblečení ze skříní, Lewis je házel do kufru. Uměl ho pořádně zavřít, takže jsme si na něj museli následně oba sednout.

Letiště překypuje velkým chaosem, lidí šíleně spěchají. Panuje tu neklid. Procházíme odbavením a nastupujeme do letadla. Odlétáme, letadlo by mělo přistát nanejvýš za čtyři hodiny.
Letadlo vzletělo. Velmi často k nám přicházely letušky, jestli něco nepotřebujeme, až mě to trošku obtěžovalo. Avšak Lewis jim vždy s jeho klidnou povahou, řekl, že momentálně vše máme, nic nepotřebujeme, k tomu dodal svůj milý úsměv a letuška odcházela k dalším cestujícím.
Náhle cítíme mírné chvění, cestující šílí. Letušky oznamují, že máme sundat veškeré šperky a odcházejí zjistit co se právě děje. Naše letadlo padá, má nedostatek paliva, začíná větší chvění letadla a větší panika lidí. V kabině pilota se zachovává klid, snaží se letadlo co nejdéle udržet ve vzduchu, poněvadž mu display ukazuje blízký ostrov, avšak opuštěný. Ale záchranný. Letadlo spadlo přibližně padesát metrů od ostrova do moře. V letadle letělo padesát lidí, při pádu letadla zemřela polovina. Ti, kteří přežili, se snažili dostat se ven z letadla, snažili se plavat k ostrovu. Deset lidí to zvládlo, včetně mě a manžela. Deset lidí z padesáti. Na ostrově jsme se dali po chvíli dohromady. Vytvořili jsme plán a skupiny lidí, první skupina zůstane na místě, kdyby kolem plula nějaká loď, druhá obhlédne ostrov, zda nenajde nějaké suroviny a dřevo. Takhle jsme tam byli dva dny, kolem lidi umírali na nedostatek jídla. Zbylo nás šest. Lewis byl na tom hodně špatně. Byl vyhladovělý, přesto bojoval dál. Našla jsem strom, který byl plný neznámého ovoce. Přinesla jsem jich pár ke skupince lidí, někteří říkali, že je to ovoce zakázané, že je jedovaté. Chtěla jsem ho odnést, zničit, aby ho nikdo nejedl. Lewis chtěl ale zkusit všechno.
" Kath, prosím, podej mi jedno to ovoce, které jsi přinesla" žádal mě.
"Ne, co když ti ublíží? Tohle nechci riskovat." Zastrčila jsem svou hnědý pramen vlasů za ucho, abych se mu mohla podívat do očí.
"Prosím, co můžu ztratit? Umřel bych tak nebo tak. S tím ovocem by to bylo rychlejší." Odpovídal téměř rozhodně, mluvil pravdu.
"Nemluv takhle, prosím. Čeká nás Mariana, ty musíš bojovat!" Řekla jsem se slzami v očích. Chytil mě za ruku, vzal si jeden kus ovoce a zakousl se do něj. Slzy mi tekly, měla jsem velký strach, co se stane. Zbylé ovoce jsem šla zahodit do moře. Stmívalo se, nechtěla jsem nechávat Lewise samotného, ale musela jsem. Hledala jsem něco, kam bych mohla napsat vzkaz. Našla jsem nejen věci potřebné, ale i láhev, do které jsem vzkaz vložila. Napsala jsem souřadnice, ve kterých jsme se právě nacházeli. Vhodila jsem láhev do moře. Ta za pár minut se objevila na břehu. Opět jsem vhodila láhev do moře, ona se opět vrátila na pevninu. Neztrácela jsem naději a vhodila ji do moře potřetí. Zpátky už se nevrátila, doufala jsem tedy, že někde dopluje. Někde, kde budou lidi.
Nastal další den, Lewis stále žije, tudíž to ovoce otrávené zřejmě nebylo. Odhaduji, že bylo dopoledne, možná odpoledne. Slunce bylo opravdu horké, táhla jsem Lewise do stínu pod stromem. V tu chvíli připlula loď. Díky Bohu! Byla jsem štěstím bez sebe, láhev doplula na pevninu, a když byla loď rychle na ostrově, znamená to tedy, že nebudeme daleko od opravdové pevniny! Běžela jsem, jak nejvíc to šlo. "Tady! Tady jsme! Haló!!! Tady!" Křičela jsem a mávala na loď. Byli jsme zachráněni. Oznámila jsem kapitánovi stav, jak svého manžela, tak ostatních lidí. Kapitán byl v šoku, a posádce oznámil, že příjezdu na pevninu bude potřeba odvést jednoho okamžitě do nemocnice. Vzorek ovoce vzali s sebou.

Dopluli jsme na pevninu, okamžitě jsem volala mé matce a vysvětlila situaci. Neměli to k nám daleko, takže přijeli za námi. Mariana byla šťastná, že mě vidí a stejně tak i já, ba možná i víc. Lewis zápasil v nemocnici se svým zdravím, ale i přesto, že mu vypumpovali žaludek, a krmili ho přes kanyly, on s jeho nemocí, která se u něj projevila, a po otravě jídla podlehl.



- Omlouvám se, za dlouhost "povídky", ale tak nějak mě to chytlo, a nebyla jsme k zastavení. Ale kdyby byl nějaký blázen, který by si to přečetl, byla bych ráda, kdyby to na konci ještě zhodnotil :DDDD

Téma týdne: Romové

16. června 2013 v 11:04 | Žanet
Nepatřím mezi ty, kteří odruzují člověka podle barvy pleti. Nejsem rasista.
Jen mi vadí jejich občasné chování a lenost. I když né všichni romové se takhle chovají.
Někteří chodí do práce a snaží se, jiní ale bohužel ne. Chápu, že pět dětí, které se narodilo české romce
je určitě veliká zátěž, ale opravdu bylo nutné ji dávat pomocnici? Češce, které se narodila čtyřčata nedali vůbec nic.
Bydlí v malém domku a musí to zvládnout sama.
Když jsem se nedávno dozvěděla, že k nám do města(ečka) se má nastěhovat min. 30 romů a nikdo s tím nic neudělá, byla jsem opravdu v šoku a naštvaná. Představa, že by se tady pohybovalo tolik romů, zvlášť když jsme s mamkou pořád samy doma. Často taky chodíme k mému bráchovi, který bydlí u nás ve městě, a chodíme právě kolem toho místa, kde by měli bydlet. Ještě, že už odcházím z naší Základky, být s něma ve třídě a bát se jestli ti něco udělají nebo ne, tak na to bych opravdu neměla. Ale na druhou stránu, pokud jsou milí a dá se s něma vyjít, myslím, že budou dobří přátelé a budou si vážit přátelství, když se k ním všichni ostatní otáčejí zády.

Téma týdne: Povodně

9. června 2013 v 10:21 | Žanet
Povodně - toto téma je velmi aktuální. Píše se o něm ať už to v novinách, na internetu, nebo se o tom hovoří v televizi. Mi osobně je strašně moc líto lidí, které toto postihlo. Tak ráda bych jim chtěla pomoct, jenže nevím jak, a navíc bydlím přímo na opačné straně České Republiky. Jak tak projíždím internetové servry s předpovědí počasí, tak to nevypadá moc dobře, ale doufám, že brzy voda opadne a bude zase líp. Přeji pevné nervy všem, kteří mají zničené domy.

Téma týdne: Chřestová sezona

2. června 2013 v 10:02 | Žanet
Když se řekne chřest, tak se mi vybaví jen tři věci
-chřestová polévka
-vařený, opékaný chřest se slaninou
-a něco co jsem v životě nejedla :D
Letos je chřest zřejmě oblíbený, ano i včera jsem ho viděla v obchodě, chtěla jsem ho zkusit, ale nějak mě to přešlo :D Není moc věcí, co bych k tomu napsala. Nevím jak chutná, jaké jsou všemožné kombinace. Když jsem si tak trošku zjišťovala, co to ten chřest je a jak "funguje" byla jsem udivena. Chřest se používá nejen jako zelenina, ale taky jako pokojová rostlina, nebo se dává do kytic. Každopádně u nás v česku se spíše používá k obživě. A zase né každý čech to zná a jí, třeba pravidelně :) Zároveň bych chtěla říct, že tyhle témata jsou vážně hrozná. Dřív byly mnohem lepší ale teď?! Kdo to probůh vymýšlí?

Téma týdne: Miloš Zeman

25. května 2013 v 11:51 | Žanet
Náš pan prezident. Opět upozorňuji, že je to můj názor a může se, byť i výrazně lišit od toho vašeho.
Když bylo první hlasovací kolo, určitě bych volila Zemana, v druhým bych ale volila pana Schwarzenberga.
To jak se snažil chodit na logopedii, aby mu lidé rozumněli!
Zeman mi přišel jako typický politik, který chtěl být zvolen prezidentem jen pro slávu. Před volbami, andílek, který všechno splní a slíbí a po volbách, když je prezidentem, kašle na vládu, lid, zemi a objeví se jeho pravá tvář. Způsobuje naši zemi jen ostudu!! Já se vážně těším, až za pět let půjdu k volbám! Doufám v to, že náš součastný pan prezident odejde a nastoupí někdo mnohem lepší!! Skutečně v to doufám! Spousta lidí, které jsem slyšela se bavit o našem prezidentovi, nebo kterých jsem se ptala na jejich názor, většina mi odpověděla buď "Škoda slov", "Radši nemyslet". Hodně lidí se k tomuto témutu radši vyjadřovat ani nechtělo. Ale musíme to vydržet dalších pět let.. Snad to potom bude lepší!

 
 

Reklama