Potkáme se v zahradě - 1.část

11. července 2013 v 12:03 | Žanet |  Povídky


Utíkala jsem pryč. Slzy v očích. Chtěla jsem být co nejdál. Nejdál z domova. Doběhla jsem k velmi úzké cestičce. Vysoká zídka po mé pravé ruce byla zřejmě dlouhá. V mých očích jsem ji viděla jako 8 metrovou. Zídka byla obrostlá červenými růžemi, místy žlutými. Procházela jsem kolem ní opatrně a velmi bedlivě jsem se rozhlížela, zda někdo nejde za mnou. Avšak zde nebylo ani živáčka. V kamenné zídce byly vrátka. Čerstvě natřené vrátka a vedle nich lavička. Pláč se mě stále držel. Posadila jsem se na lavičku, hlavu v dlaních. Chvíli jsem tam seděla a náhle jsem uslyšela něčí hlas.
"Prosím neplač, Markéto, láme se mi srdce, když tě takhle slyším," vzhlédla jsem, ten hlas jsem neznala. Nikdo tam ale nebyl. Opět jsem položila hlavu do dlaní a plakala dál. V tu chvíli, se znovu ozval ten hlas.
"Prosím neplač, a pojď se mnou," vzhlédla jsem podruhé, jenže nikdo nikde. Přestala jsem plakat a vstala jsem, chtěla jsem najít tu osobu, která mi tohle řekla. Zvědavost mě táhla směrem k vrátkům, ale nějaká neznámá Síla mě táhla dál dolů po cestičce. Řekla jsem si, že se přeci nic nemůže stát, když půjdu nejdřív do domu, kterému vrátka patří. Jestliže tam někdo bydlí, což je dost pravděpodobné, když byly vrátka čerstvě natřené, tak mohla to být ona, co mi našeptávala. Když jsem přemýšlela víc a víc, Síly byly čím dál silnější, tudíž jsem neměla na vybranou a vydala se směrem za hlasem. Krásně upravená cestička končila u lavičky a začínala lesní cestička s velmi vysokou trávou. Moc se mi do ní nechtělo, měla jsem na sobě krátké kraťasy a tílko, ale přesto jsem se do toho pustila s vervou. Oči mě pálili od pláče, místy jsem viděla i mlhu, ale pokračovala jsem v cestě dál. Takhle jsem šla snad celou věčnost. Teda aspoň mi to tak připadalo. Cestou rostly všelijaké květiny od levandulí po kopretiny, trhala jsem si je a pletla věneček.
"Do háje už ale!" Velmi často mi přicházely zprávy z Facebooku na mobil, jenže já to ignorovala, tedy do chvíle, než jich bylo přes 10. V té chvíli jsem zároveň došla k hustému lesu. Vytáhla jsem mobil ze zadní kapsy kraťas a podívala se na display, hodiny ukazovaly pět hodin odpoledne.
"Seriosly? Pět? Vyšla jsem snad kolem jedné hodiny!" rozkřičela jsem se. Bylo léto, takže mi ani nepřišlo, že je už tolik hodin, když bylo takové světlo. Vstoupila jsem do hustého lesa, mobil jsem pro jistotu vypnula, neměla už jsem nervy na další zprávy. Počkat! Tady něco nehraje! Síla mě najednou opustila, proboha co mám dělat? Kam mám jít dál? Mám se vrátit zpátky? Nebo jít dál?

http://i917.photobucket.com/albums/ad20/tisdaleHQ/oddelovavovetkchlnkoch.png
Vyhovuje vám délka příběhu?
Jaký máte názor na příběh?
A jak myslíte, že se Markéta rozhodne?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 E. E. | Web | 11. července 2013 v 12:36 | Reagovat

Vypadá to dost zajímavě, je to i krásně napsané :)
Délka řekla bych, tak akorát :)
Podle mě Markéta půjde dál, je určitě hodně zvědavá :)

2 Licorne | la-vervain.blog.cz Licorne | la-vervain.blog.cz | E-mail | Web | 13. července 2013 v 20:50 | Reagovat

Dlžka príbehu je super.
Nemám rada ked su príbehy krátke alebo príliš dlhé.
Je to skvelé, najviac sa mi páčil začiatok :) Je to veľmi pekné čítanie, určite pokračuj.

3 Lily Love Lily Love | Web | 14. července 2013 v 21:42 | Reagovat

Vyhovuje
zatím nevím o co pořádně jde..až se to trochu rozběhne tak uvidím :)
podle mě je jasné že půjde dál :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama